Jaká je úloha rozhodčího v hokejbalu? Sudí by se měli starat, aby se utkání odehrávala v mezích vytyčených pravidel, navíc takovým způsobem, který bude podporovat hru jako takovou. Měli by tedy činit taková rozhodnutí, která udrží zápas plynulý, nepoškodí ani jednu ze zúčastněných stran a samozřejmě dodrží již zmiňovaná pravidla.

Téměř každý týden se ale objevují z různých koutů republiky zprávy o tom, kdo dostal neopodstatněné tresty, kdo ten a který tým brutálně zaříznul a tak dále. Samozřejmě, že zdaleka ne všechny tyto stížnosti staví na pravdě, nehledě na to, že pro oba zúčastněné týmy bývá pohled na kontroverzní situace zpravidla zcela opačný.

Odehrávají se ale také zápasy, ve kterých není (více) poškozena jedna, nebo druhá strana, ale hokejbal jako takový. Utkání, která rozhodčí těžce nezvládnou, a svými rozhodnutími chaoticky rozkládají morálku obou týmů, pak končí nevraživostí, rvačkou a vagónem osobních trestů. Takový zápas prohrál hlavně hokejbal a ti, kdo ho přišli sledovat.

Tyto zápasy navíc mají poměrně často dva a ty samé pruhované jmenovatele (no ano, jste to vy dva z nadpisu). Každý se může splést, nemít svůj den. A chraň bůh, že bych tvrdil, že pískat hokejbal je sranda, to ani omylem. Pokud ale někdo totálně zbabrá pomalu každé druhé utkání, pak už za to nemůže postel na ubytovně (Tu ale ten někdo odmítá, neboť spát na ubytovně je pod úroveň. Že na nich spí hráči a realizační týmy o víkendových výjezdech nebo na takové spala bezproblémově reprezentace při Pilsen Cupu, u toho si radši zacpat uši.), která tlačila, a kočky, co mňoukaly za oknem. Na kluby a hráče se v hokejbalu kladou stále vyšší a vyšší nároky. A co byste udělali s takovým hráčem, který hraje bídně zápas co zápas? Skončil by v nejlepším případě na lavičce.

Ale taková je sportovní realita, nebo ne? Pokud chce hráč hrát na určité úrovni, musí na tu úroveň prostě mít. Proto jsem přestal sám hokejbal hrát - když přišlo na lámání chleba, tak se zjistilo, že tam ten talent prostě není. Je to nepříjemnost, ale realita, kterou se navíc nikdo neostýchá naplno říct. Kolem některých rozhodčích se ale musí mezi kluby a hráči chodit po špičkách, i když se to ví, že jsou na hřišti zápas co zápas jako ztracení v bludišti. Protože co kdyby nás pískali příští týden?

A podotýkám, že ne kolem všech; vlastně to nevyžaduje většina z nich. Takoví rozhodčí mají zdravý rozum a nemají potřebu si hrát na něco extra. Uvědomují si, že oni jsou v hokejbalu pro hráče, pro sport. A ne proto, aby se prázdně oháněli výroky: „Já jsem rozhodčí, takže mám prostě pravdu.“ Děj se, co děj…

Takovým výkřikem sice můžete v jeden moment umlčet týmy na střídačce, neboť ty nemají možnost bránit se ani spojeným hlasem proti rozhodnutí sudího, byť je sebenesmyslnější. A taky jím můžete de facto pohřbít celé jedno atraktivní utkání, po kterém bohužel zůstane akorát pachuť a stín pochybností, stejně jako se to povedlo pánům Vokurkovi s Horským v neděli v Kladně.

V třetí sérii trestných střílení došlo při zákroku domácího brankáře k neúmyslnému posunutí branky, do které byl až následně vstřelen gól (takto byla situace popsána sudími do zápisu). Rozhodčí, který stál blíže u branky, signalizoval gól, jeho kolega na středu hřiště doběhl k brance a gól zrušil. Poté se spolu oba arbitři dlouze radili (a všichni zúčastnění se domnívali, že o tom, jestli nařídit – jak říkají pravidla - opakování trestného střílení). Když se následně ukázalo na branku a gól opět platil, málokdo tomu rozuměl, jakákoli diskuse byla zbytečná, na názory se nehledělo. Nabízené nahlédnutí do pravidel sudí odmítli s již zmiňovanou větičkou o absolutní rozhodcovské pravdě. Těsně vedle.

Nebudeme si více naříkat na to, jak utkání dopadlo. Soustředíme se sami na sebe a těšíme se na odvety na soupeřově hřišti, kde budou všichni zvědavi, jak Vlašim potvrdí bod získaný na venkovním stadionu. Alarmující však je, že jeden výše zmiňovaný figuruje (figuroval?) mezi rozhodčími, kteří mohou zastupovat Českou republiku na nadcházejícím mistrovství světa. Jak dlouho by náš hokejbal fackovala hanba, kdyby si džentlmen stejnou chybičku vystřihl při semifinálovém souboji Slovenska s Kanadou?

Licenci si může udělat téměř každý, až těžké zápasy ale ukáží, kdo na to má. Co kdybychom si tedy narovinu řekli, bez chození kolem horké kaše, kteří rozhodčí pravidelně „pískají tužku“ a ukázali na ně hromadně prstem?

Možná bychom to ale dělat neměli. Jakmile bychom se jich totiž nějakou svou snahou zbavili, je dost velká šance, že bychom zjistili, že je nemá stejně kdo nahradit…